Autentické zpověď toulavého kocourka.

Příběh pro lidi, aby se netrápili, když jim kocourek odejde

A teď vám povím svůj příběh, který se mnou sepsala Stáňa, která mi dobře rozuměla.

Toulaví kocouři

K rozhovoru s ní jsem svolil proto, abyste vy lidi věděli, jak to s námi kocoury je. Někteří kocouři jsou toulaví, víte, že se to o nich říká. A já jsem jeden z nich, já miluji svobodu a nikde dlouho nevydržím. Jsem rád, když najdu místečko, kde je něco k jídlu a kde jsou třeba i hodní lidé a dají mi najíst. Ale ani tam dlouho nezůstanu.

Přišel jsem do jedné vesnice k lidem, kteří měli tři kočky, pak jsem zjistil, že jsou čtyři. Rezavobílého kocoura Maxe, černou kočičku Bubu a mourovatou Amálku s bílýma nožičkama. A Verču, se kterou jsem se viděl jen chvilku, protože ona běžně ven nechodí. Je ráda doma.

Tady vidíte, že i kočky jsou každá jiná. Chvíli jsem tam u nich pobýval, protože měli v zahradním domečku ve dveřích díru pro kočky a vždycky tam byly v mističce granule. Nevím, jestli byly pro mě, ale byly tam. Pokaždé jsem se dobře najedl a ještě nahoře v domečku byly krabice se senem a různé pelíšky, kde jsem se mohl dobře vyspat. Je pravda, že je teď léto a to je pro nás toulavé kocoury mnohem, mnohem jednodušší. Ale my šikovní si dokážeme poradit i jindy.

Raději posloucháte?

Stanislava Zahálková · A - Kocourek - Bleda

Kočičí rodina, kde jsem strávil nějaký čas

Tak budu povídat o té rodině. Přišel jsem k nim na zahradu. Jenže zahrada byla kocoura Maxe a všechno tam měl označkované. No, sice jsme se občas jakoby chytli, zpívali jsme spolu. Snad jen jednou jsme se spolu dostali do klubka, až chlupy lítaly. Jenže já jsem uznal, že jsem tam na návštěvě a vetřelec, tak jsem pomalinku vycouval a opatrně jsem ho obešel.

Také jsem se seznámil s kočičkou Amálkou, která sídlila na hromadě dřeva. Tam se mi moc líbilo. Když bylo teplo, tak jsme se tam spolu vyvalovali. Ta mě nijak nevyháněla, to byla taková fakt hodná kočička. A protože ona bydlela venku na dříví a jejich páníčkům se nechtělo chodit kolem baráku s jídlem, tak jí udělali takový výtah. Měli větší mističku přivázanou na šňůrkách a do ní dávali misku s jídlem.

Nepohrdnu miskou s jídlem

No a když jsem se už trošku osmělil, a lidi mě viděli, tak mi také dali mističku. Já jsem se na ni vrhnul a rychle ji snědl, než někdo přijde. Několikrát jsem přišel až k domu, ale spíš jsem dveře sledoval zpovzdálí. A když tam nebyla žádná kočka a paní mě viděla, volala na mě. Misku nechala venku a schovala se dovnitř. Opatrně jsem se k jídlu přiblížil a rychle všechno snědl. Moc se mi tam líbilo, strávil jsem tam možná 2 – 3 týdny. Domácí strava je přece jen výživnější, než když si něco ulovím nebo najdu.

Zesílel jsem, odpočinul si a dostal se do formy.

Nakonec jsem se skamarádil i s kocourem Maxem, už jsem mu nevadil. Věděl, že znám meze, vím, že není radno lést jiným kocourům do zelí.

Musím jít dál

A pak jsem si najednou řekl, musím zase jít dál. I když tak dobře už se asi jen tak někde mít nebudu, abych měl každý den plnou misku a milé kamarády. Určitě by mě tam i nechali.

Nebojte se o nás, kocoury

Ale nebojte se o mě lidi! Protože my toulaví kocouři se o sebe umíme postarat. A já jsem takový světloučký, jakoby rezavý vyšisovaný až bílý. To není tak atraktivní barva, ale i tak mě mají lidi rádi. Prý rezaví kocouři, ti to mají nejlepší, ty lidi milují. Na své cestě jsem potkal spoustu kocourů. Rezavého Mikeše, Lojzu, černobílého Klásu, mourovanéto Běldu, rezavobílého Bagouna a mladičkého Míšu.

Hlavně kocoura Mikeše, to je nádherný rezavý kocourek. A ten se vyznal. Někdy nebyl doma třeba půl roku, ale pak se přece jen vrátil. Teď už je na cestách víc než rok.

Jaké máme důvody se toulat?

Někdy mají kocouři nutkání někam chodit. Ale někdy za to kocour ani nemůže, že se z něj stane tulák. Třeba, když se jeho páníček přestěhuje i s kocourem a ten si v novém místě nemůže zvyknout. Ne že by se vrátil až do původního domova, ale zkrátka vystřelí a je pryč. A pak už ani neví, jak by se vrátil domů a svobodný život se mu zalíbí. Nebo mu páníček odejde do nebíčka a kocour zůstane sám. Než se o něj někdo postará, vydá se na cestu. Těch důvodů, proč jsou kocouři toulaví, je spousta.

Kočičí příběhy

Vyslechl jsem mnoho kočičích příběhů, to by bylo na celou knihu. Lidi nebojte se o nás, umíme se o sebe postarat. Jen na nás buďte hodní. A když uvidíte nějakého kocourka, o kterém si myslíte, že je toulavý, tak mu nechte venku misku. On se třeba odváží a přijde. A nebojte, nebude vás otravovat. Za chvíli půjde zase dál.

Někdy přijdou staří nebo zranění kocouři. Ti jsou rádi, když si je lidi nechají a postarají se o ně. Ale také záleží na tom, jak je přijmou ostatní kočky v domácnosti, to je hodně důležité. Zvlášť, když je tam nějaký kocour. Staré a nemocné většinou domácí kocouři nevyhánějí, vědí, že pro ně nejsou žádnou hrozbou.

Ne vždycky se nám, kocourům, musí něco stát

Ne vždy, když se ztratí kocour, musí se mu něco zlého stát. Já vím, pro páníčky je to moc, moc těžké. Ale to je život, takový život kocouří.

Budu na tuto rodinu dlouho vzpomínat, věřím, že i oni si na mě vzpomenou.
Kdyby měly kočky internet, mohl bych dávat ostatním kocourům rady a tipy.

Ještě na závěr malá prosba. Nebojte se nás, toulavých kocourů, nikomu neubližujeme. Přivítáme, když nám dáte něco k snědku. Necháte nám mističku kousek dál od domu, my už si ji najdeme.

Vzkaz pro vás, lidi. Máme vás rádi a neodcházíme proto, že se nám u vás nelíbí, ale zkrátka máme toulavé boty. To znají i někteří lidé, že?

Tak na nás buďte, prosím, hodní. Třeba se někdy potkáme.

---

Stáňa a Marta – expertky na kočičí život

Naše kočky nás inspirovaly k napsání eBooku Ze života kocourka Bédi. Několik kapitol si můžete přečíst zde. A nově už má i pokračování – 2. díl.