Jarní procházka po dešti

Dnes jsem se po dešti vypravila na procházku. Nečekala jsem, kolik vůní vlhkého jara je možné ve vzduchu cítit.

Potkala jsem také několik zvířat. Hned na prahu jsem málem zašlápla velkou hnědou žábu, která splývala s dlažbou.  Zajímal se o ni i kocourek Max. Vzpomněla jsem si, že se nám chodí ukazovat každý rok.

Bylo velmi příjemně. I docela teplo. Vybrala jsem si cestu kolem kravína, kde zavanula vůně (?) hnoje. Pro mě tento odér od dětství k vesnici patří. Připomíná mi prázdniny u babičky na Vysočině.

Vzduch byl krásně vlhký, takže se do něj nasákla vůně všeho, co jsem cestou míjela.  Za kravínem to byla vůně sena, i když nevím, kde se tam v této době vzala. Asi zrovna krmili dobytek.

Pokračovala jsem po malé silničce a už tu byla vůně dřeva. To sousedovi přivezli velkou hromadu klád, kterou bude postupně zpracovávat na topení.

Zahnula jsem z kopce kolem potůčku. Na březích se ještě bělaly velké hlavy bledulí, za potokem rostl i trs sněženek. Voda přes kameny příjemně bublala. Bylo cítit i navlhlé listí.

Celou cestu hlasitě zpívali ptáci. Ještě je po hlase nerozeznám. Ale bylo by zajímavé vědět, kteří pěvci to jsou.

Dole u řeky zpracovávali lesní dělníci pokácené stromy a vůně lesa se mísila s dýmem z pálených větví. Na vykácené stráni už byly zasazené malé smrčky a buky.

Cesta pokračovala do prudkého kopce, kde vonělo čerstvě pokácené dřevo. Pěšina byla naštěstí docela vyschlá, tak jsem se nebořila do bahna.

Na louce za lesem, kousek ode mne, seděl zajíc. Ani se nebál, asi lidi nezná, tak neutekl. Není to žádný drobeček, je to pořádně velké zvíře. U lesa se také pásly srnky, bylo jich alespoň 6.

Pak už jsem prošla jen kolem bažiny, kde v létě rostou doutníky (orobinec). Po asfaltce zpět mě ovíval už jen omamný svěží vánek.