Pražská stovka 5.12.2015, jen dětská trasa 70 km ultratrail

Ve středu večer mi nabídla kamarádka Květa registraci na Pražskou stovku 70 km trasu. Promýšlel jsem to do čtvrtka do dopoledne. Počasí má být celkem dobré, až neolafovské, tak beru. Na celou 130 km trasu asi ještě nemám. Neunesl bych s sebou tolik baterek do čelovky a když bych nepřiběhl do cíle s úsměvem, nebylo by to prostě ono. Ve čtvrtek jsem skočil na vánoční večírek obchodu naboso.cz, kam jsem na ozdobení přinesl stromeček z kiltíkové látky, který vyrábíme se ségrou. Součástí byl i trénink přirozeného pohybu vedený Matyášem Kozmou. Přiznám, že tak jednoduché to nebylo, různě plazení a podobně. Rozhýbat rozlámané tělo byla vlastně ideální příprava. Na jeho stránce najdete když tak ukázky. Například bylo lepší viset venku na hrazdě, než postávat bosky na studené zemi 😀 Ve čtvrtek a pátek jsem naběhal jen 15 km, což jako můj tradiční trénink na poslední chvíli musí stačit.

Sobota, vstávám už ve 2:15. Beru i batoh, nic v něm není a má skoro 4 kg. Tedy 1 litr vody, dva banány, jablka, tři RAW tyčky, nějaké ty datle. Zbytek jídla v tašce, sezobnu pak ve vlaku. Samozřejmě čelovka, jelikož vím, jak se dokážu plazit, tak dvoje rezervní baterie a powerbanka na dobití hodinek. Mobil s Windows se zapnutou úsporou baterie vydrží. V mapách Smartmaps, mám uloženou GPX trasu, abych když tak nebloudil. V prosinci je přece jen zem už promrzlá, tak mám s sebou milimetrové ťapky. Mou fotku v nich najdete i v novém katalogu naboso 🙂 A kdyby záblo fest, tak krosové Adidasky, jiné boty zatím nemám. Na sebe dvě trička, mikinu JUT, legíny a jako vždy kilt. Říkám si, to tričko ve tmě svítí, to bude v noci ideální na strašení ostatních běžců. Tričko je od Světlo pro svět a abych nezapomněl, můžete si přes ně koupit čísla na řadu závodů. A ťapkám bosky na vlak.

Vlak EN Metropol se plouží noční krajinou přes Nymburk. A přijíždí do Prahy na hlavní se zpožděním 7 minut na páté nástupiště. Z mobilu vím, že osobák na Beroun stojí na prvním nástupišti a jede za 2 minuty ve 4:19 s poznámkou nečeká na žádné přípoje. Na to, že tak brzy na nádraží není další vlak, dobrý vtípek v podání ČD a SŽDC. No nic, ujišťuji se, že tkaničky na ťapkách mám řádně zavázané, mačkám tlačítko dveří a letím doprava, pak doleva po dlouhé rampě dolů. Nekonečným podchodem, lehce podkluzují ťapky na naleštěné podlaze. A když vybírám zatáčku na schody, tak se tam smějí dva kluci a povzbuzují “Utíkej Forreste, utíkej”. Ještě dlouhá rovinka až na začátek prvního nástupiště a hups do vlaku. Je to zhruba 400 metrů. Za 1:45 jsem tam, tempo průměrné pod 4:30 min/km. Tak dalo by se hodinku počkat na další vlak, ještě bych prezentaci stihl, ale to by nebylo ono. Rozběhat se před závodem neškodí, tak jim vlastně mužů poděkovat za trénink, bez toho bych pak třeba dorazil do Prahy později 😀

Vlak z Berouna jede za chvíli zpátky, ještě si to mohu rozmyslet. Po tmě po dlažebních kostkách poměrně zebou prstíky, ale i tak bosky docházím do školy na prezentaci. Laxně přicházím pak na start, Olaf hlásí, že už se odstartovalo. To mi ta minuta bude sakra chybět. Svižně jdu chvíli boso do kopce na rozhlednu Děd. Na silnici je i námraza, tak beru milimetrové ťapky. Předbíhám kamarádku Michaelu Stránskou a nějaký stovkař co běží dolů procedí, Tomáš a má boty. Cestou potkám běžkyně, osukňovaného anděla s čertem, tak se nabízím jako Mikuláš. Rozhledna Děd zdárně za námi a už to běží dolů a první kontrola fixou do kartičky. Po žluté kolem kopce Brdatka, tam to znám, tam jsem jednou po změně času bloudil po tmě do Berouna. Zase to beru bosky, po červené do Zdejčiny, ale prstíky zebou. Aj, na silnici je ledík i botařům to klouže, beru zase milimetrové ťapky a taky trochu kloužu a prstíky stejně trošku zebou. Pak posekaný porost a ostrá větev v listí. Auvajs, ale ty ťapky mě zachránily před proříznutím. Ještě odklouzat dřevěná prkna na mostě a zase pozvolna do kopečka. Běžím za Petrem a Zuzanou, ale vypadá to, že jsme mimo trasu, tak zpátky a je z toho asi 400 metrů navíc. Oba pak doběhnou do cíle necelých 10 minut přede mnou. Supím boso do kopce Plešivec. Zase dolů, tam ťapky moc nepomohly, všichni mi po listí a šutrech utekli. Po 19ti km jsme vlastně pořád kousek od Berouna. Dobíhá mě vítězka 130 km trasy Zuzana Urbancová. Střídavě po silnici a lesem zase do kopce, chvíli běžíme spolu, pokecáme a udělám jí jednu fotku na mobil.

23 km na rozhledně Lhotka u Berouna. Občerstvuji se banánem, kouskem tyčky a točím krátké bosé video. Na seběh vytahuji tajnou zbraň, krosové boty, ihned jsem byl ale kompromitován fotkou od Magdaleny Vančákové, která už je na Facebooku. Ale batoh je alespoň výrazně lehčí. Hlavní důvod obutí byl ten, že zem fakt moc teplá nebyla. Po silnici to v nich až tak rychle neběží. Slet po lehce bahnité louce a najednou hlášení nádražního rozhlasu. Radši přidávám než začnou na přejezdu blikat červená světla Pozor vlak. První hospoda na trase, dávám jen limču a koláč a mizím.

V lese v zatáčce mě Petr upozorní na kontrolu, díky. Výplaz na kopec k Dubu na Herinkách. Zase dolů po šutrech a listí, to ale ty boty letí, přilnavost k povrchu je solidní. A ještě jednou vedle do kopce i po rozbahněných schodech na Svatého Jana pod Skalou, uf. Dolů a pro mě lehčí krize při výšlapu po červené, kde mi nadobro mizí Věra, která byla v cíli nakonec asi o 20 minut dřív. 33 km tedy u mě klasika, maratonská zídka, toho se nějak musím do května na Pražský maraton zbavit. Abyste si nemysleli, že jsem byl úplně mrtvej, to ne, jen jsem nemohl nikoho zrovna dohnat a předehnat. Dám si datle a pádím dolů, kolem nádherných Bubovických vodopádů. Hospoda Pod Dračí skálou není už daleko, na nějakém 39 km. Párkrát nahoru a dolů a jsem tam, jako nezkušený botař botařům z kopce vesměs utíkám.

Čipová kontrola, pak vypínám, nabíjím hodinky a dávám si polévku a dvě kofoly. A jsem zpět, výkon naskočil na můj vycházkový standart. Když se kolem mě náhle mihly věže Karštejnské, fotím. Kousek z kopce a pak do kopce po mé neoblíbené kamenité asi 2 km dlouhé cestě. Letos jí zdolávám už po třetí, jako na mém běhu z Karlštejna do Prahy a při ťapkání s Petrem Daubnerem do Regensburgu. Konečně je odpoledne teplo, sundavám zpocené legíny a jdu do toho jako sukničkář, jak se říká naostro. Bosky běžím po okraji pole. Tady je to příjemnější než v létě, kdy je tu hlína hodně suchá a tvrdá. Kupodivu mě ani nedohání za mnou běžící dva stovkaři. Když se povrch mění na kamínky, tak mě mají. Beru boty, abych jim na kamenitém a bahnitém povrchu utekl. Dole mě ale doženou a chvíli běžíme pohodově spolu. Na to, že za sebou mají 106 km, vypadají svěže, já zatím jen 46 km.

Do Vonoklas je to ale přes brutální kopec. Kontrola na kopci, ukousnu kousek tyčinky. Teď si bosky užívám po modré z mírného kopce asi nej povrch na trase, sice sem tam kamínky ale měkká hlína a už to nestudí. Běžím s Matějem, se kterým probíráme i bosoběh a se kterým to pak vlastně doběhnu až do konce. Prudký kopec a jednou ťapkou jsem si na druhou sešoupl velký kámen schovaný v listí, au. Dole mě točí Filip, jak si to štráduji po chodníku, koukněte i na jeho pěkné video z trasy, jsem ve čtvrté minutě. A jsme v hospodě v Černošicích, poslední čipová kontrola. Zase Kofola, nabíjím hodinky a čekám na polévku. Dva závodníci, kteří už nechtěli čekat, mizí a nám dávají ty své, které zrovna přistáli na stole. Vybíhám z hospody, ale až po chvíli vidím, že nemám zapnuté hodinky. Šup zpátky a zapnout, dalších 250 metrů navíc. Zrovna jel vlak do Berouna, chvíli jsem zvažoval, že se svezu a dám si těch 53 km z Berouna do Černošic ještě jednou 😀

Snažím se bosky do kopce dohnat Matěje a další, co mi mezitím utekli. Ti, co mají hůlky, těm to do kopce šlape. Vidím je na kraji na vyhlídce. Jinak bych asi i tuhle kontrolu K27 na Staňkovce také přehlédl. Z kopce nasazuji boty, jen jsem zapomněl, že vy ostatní používáte takové to, co se navlékne na ťapky, jo ponožky. Cíl odhaduji optimisticky na 12 km, bude to ale ještě 15 km. Běžíme dva a za silnicí skupinku doháníme. Už nás běží šest dolů roklí do Radotína. Bezva parta, takhle to jde, tedy běží líp. Stmívá se, zapínám svou čelovku, která svítí docela dost.

Hnedka po vrstevnicích do kopce. Když jsme nad Lochkovským tunelem, už na nás svítí celá Praha. Podle terénu a roští to ale vypadá, že jsme spíš někde v divočině. Značení je ale skvělé šipky a i odrazky. Kontrola a vyhlídka nad Chuchelským závodištěm. Koukám, je nás jen pět. Menší pauza, tak zase něco slupnu. Blížíme se ke kostelíku, celý si ho dle šipek oběhneme, každý metr navíc se hodí 😀 Prudký seběh, cik cak sem tam a rovnou po kluzkých kořenech dolů. Přiznám, že bosky bych se tam asi rozplacnul. Už z těch seběhů teda trochu cítím stehna. A na pravé ťapce se mi z vrchu dře prstík. No jo, ty zatracené, ztracené ponožky utopené v batohu. Kousek po silnici a nahoru po šutrech na most Inteligence. Jak víte, je tam ze dvou kolejí jen jedna. Ale kamínky tam místo druhé alespoň na kousek dát nezapomněli. A z mostu rovnou vpravo do svahu. Dá to zabrat, ale ve skupině je motivace. Pak zase prudký seběh a brzda o strom s kontrolou. Zaškrtnu si ji na kartičce fixem. Kapsa u kiltu je prima, nic v ní není mokré a zpocené, nemám tedy z papírové kartičky salátové vydání. Tak ještě jeden výběh a seběh. Dole potkáváme Mikuláše, anděla a čerta. Já ale do pekla nechci, jen do cíle. Poslední výplaz a už běžíme. Asi půl kiláku před cílem letím, jako bych těch 70 km za sebou někde zapomněl.

Cíííl, pípnout s čipem a Olafovi dát kartičku s označenými kontrolami. Čas 11:18:19 a 35 místo ze 136 na 70 km trase s převýšením 2950 metrů. Což je na mě bez přípravy a s takovou zátěží na zádech asi dobrý. Vlastně jsem se pohyboval o 15 vteřin na kilák rychleji, než v létě na lehko na Jizerském Ultratrailu. Rovinky a z kopce dolů jsem většinou běžel, tedy předstíral běh.

Tady také poděkuji hlavnímu organizátorovi Olafovi Čihákovi za parádní závod a mým spoluběžcům Tondovi, Romaně, Honzovi a Matějovi, kteří se mnou běželi těch posledních 14 km do cíle, díky, moc díky 🙂

A trocha statistiky a jedno zděšení. Vzhledem ke studené zemi a terénu jen 20 km bosky, ale i tak je to asi nejvíc boso kilometrů na Pražské stovce. 15 km milimetrové ťapky a 35 km krosové Adidasky, tedy můj obutý rekord. Kupodivu běh v botách jsem překvapivě zdárně přežil. Jeden ošoupaný prst zvrchu, nula puchýřů a trochu ztuhlá stehna po dva dny. Dále dvě naprosto zpocená trička, alespoň mám nové, to z 22. ročníku Pražské stovky.

Dle mých hodinek TomTom, kde zbyla po krátkém nabíjení třetina baterie, to bylo 69,93 km s převýšením 2442 metrů. Nějak mi to ukazuje míň nastoupaných metrů, ale záznam promítnutý do turistické mapy sedí, odkaz na záznam trasy v Endomondo. Čas 10:24:52, který zahrnuje první hospodu, kontroly, svačiny, focení a obouvání, zouvání. Příště si na občerstvovačkách budu dávat asi budíka, abych už vypadnul na trať. 53 minut ve dvou hospodách je dost, na to že nepiju pivo 😀

Tak třeba příště na celé stovkové trase, tedy plus mínus 130 km. Tohle byl vzhledem k počasí pohodový prima turistický výlet 🙂

Foto seběhu v botách Magdalena Vančáková. A mé fotky na: https://www.zonerama.com/TomasZahalka/Album/1076894

Své bosé a běžecké kilometry nejen z Pražské stovky, věnuji Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha přidat se a podpořit můžete i vy 🙂