Boubín Libín Kleť 2026 106 km +4965m za hrozných 28:07 💯🙂 Doprava na start byla hladká. V Budějovicích jsme se do malého motoráčku vešli 🚂 Řízek v hospodě už nestíhám. Po Pováží dostáváme pěkné stužky EKUT a v osm večer startujeme z Holubova. Rychlejší pak ve 22 hodin.
Já zase hrdinně jen v kiltu a tričku, hřeje mě mládí 😀 Pod Kleť se s Lucií honíme, hecujeme a soupeříme. Odbočuju po paměti doprava pod lanovku. Stoupání po kamenech je drsné, využívám mlhy. Dala by se krájet tak, že byla snížená viditelnost, nejméně na 100 metrů nebyly zřetelné předměty a osoby.
Prvních pět kilometrů a kontrola na Kleti, cvaknu si rozhlednu. Mlhu postupně prohlédnu a pádím dolů. I když někoho doženou, trojici před ne a ne dotáhnout. Změna trasy proti loňsku. Prostě vymetáme cestou necestou různé vrcholky, které se hodí do Horobraní. Verze trní, popadané stromky, kluzké kamení, ideál.
Po dvanácti kilometrech je fakt kosa na ruce, beru slabou bundu. Rukavice střídám, pár minut jo, pár ne. Začínají předbíhat později startující, první Vítek. OK9 Březovík, venkovní občerstvovačka. Vyluxuju pár chlebů a trochu kafe. Lucie naštěstí nikde, uf. Předběhne mě pak tradičně Luboš.

Ves Ktiš, občas s někým pokecám, zrovna jde kolem Johny, organizátor Podyjí. Mírné stoupání k Libínu. Vysypávám bordel z bot, čelovky všude kolem, nepřehledná situace. A najednou známý hlas prohodí a spadla klec 😀 Lucka mě pět kilometrů před Libínem dohnala, jdeme společně.

Luxusní občerstvovačka v chatě u rozhledny Libín, díky 🍽️ Projeví se má slabina, jídlo a zahálkování. Lucka už je pryč. Ale pak zas výhoda pro mě, zhruba kilometrový sešup po všem možném, nemožném, ale nedohnal jsem. Nad Prachaticemi se rozednívá. Servisní pauza, prohazuji baterie v čelovce. Ta, co vydržela deset a půl hodiny, jde zaslouženě čerpat energii z powerbanky. Svítil jsem jen na 50 a 150 lumenů.

No, zase stoupání na Libín. Někdo si dělal cestou srandu, že 3x, dvakrát stačilo. Kontrola je bohužel dole u rozhledny. Mimo soutěž platím kartou 20 Kč za vstup, taková klikačka v automatu. Výrazné zdržení ale stálo za to, z moře mraků vystupují kopce, kde jsme byli, kam půjdeme, nádhera.
Ještě jedna kratší návštěva občerstvení a hurá dolů. Dobíhám v Libínském sedle Míru, na trase na míru. Za vrchem Černá hora jdu po širší cestě pár metrů rovně. Stop, mělo to být dolů. Jsem na správné cestě. Naviguju se po paměti a dle mapy.com. Dole z obory na nás ještě vykoukne muflon.
Čeká nás zhruba kilometr a půl stoupání na Volovický vrch, zase v tričku. Trasa vede pěkně kolmo přes vrstevnice. Šmejdím zrakem po šipkách, beru to od nejvzdálenější, přes sto metrů. Pohled na čtyři za sebou prostě dodá optimismu do žil. Ještě se přidá Petr se psem.
Sešup dolů je za odměnu. Ale objeví se hlaďák, slupnu wrap koupený na nádraží. Na občerstvovačku daleko. U vyhlídky jsou různé větve zase, hele támhle máš cestu. Pěkné výhledy u Křeplického vrchu, nesmí chybět fotka 🙂

Pohodově, ale trvá to. Venkovní občerstvovačka Křišťanovický rybník nabízí například těstoviny, pivo. Lehátka jsou plná závodníků, je tam sranda. Ťapky jsou trochu znavené z bot, jsem chvíli bosky.
Vyrážím s Martinem a dalšími na zříceninu hradu Hus. Přejít most a pár odboček na kopečky do Horobraní. Vyhlídka na Volary. Než dojdu k ceduli konec obce, jde proti Míra. Vzdává a jde na vlak.
Najednou se prudce ochladilo. Snad se stoupáním na Bobíka zahřeju. Dojde mě Milan a pod vrchol jdeme spolu. Nahoře už je zimní atmosféra, i trocha sněhu a zapínám zas čelovku. Sešup dolů je přátelštější než jsem čekal, ani to neklouže, spíš křupe. Nekonečná asfaltka, něco kolem osmdesátého pátého kilometru občerstvovačka v penzionu Ida. Polévka a vše další bodlo, ale zase trocha zahálkování.


Otevřu dveře a zima vstoupí do předsíně, brrr. Radši přidávám k sukni punčochy a pod bundu ještě termotriko. Jako bych měl za sebou nulu kilometrů, zbývá asi devatenáct. Na Boubín se stoupá velmi dobře. Čelovky mě doženou až u rozhledny. S holkama z padesátky se vzájemně vyfotíme. Je tady tedy větší teplo než jsem čekal. Hups po lehce zasněžených schodech. Pokecáme, ale po chvíli prohodím, vloni to někde zahýbalo doleva. Automaticky na pozadí lovím trasu z paměti, kousek zpátky.

Řeknu, zkusím to dát do Vimperka do půlnoci a ze svahu se rozběhnu, lehce to místy klouže. Měl jsem začít takhle akčně už na začátku, že jo 😀 Jde to naprosto parádně, občas za mnou probliknou čelovky, radši zrychlím.

Pravětín, dolů k potoku, přebrodit se dá po kamenech. Táhlé stoupání jde líp jak vloni. Přes pastvinu a v dálce zase čelovky. Prostě je doženu, čas ještě je. Jenže prudké stoupání kolem zámku, skála a schody prostě vydá. Pak padla půlnoc, přetáhl jsem o sedm minut.
Díky Martinovi, Olafovi a dalším za těžší trasu než vloni. Pěkný turistický víkend to byl. A Lucka, ta tentokrát vyhrála, gratulace. Když vyjde čas, budu pokračovat v sérii EKUTu.
Pak jsem přespal v tělocvičně a ráno na vlak.
Průlet nad trasou závodu si prohlédněte zde stojí to za to

Kilt Zahálka – šijeme kilty na míru.
I na závody si můžete vybrat klasický nebo sportovní kilt. Tomáš v něm běhá v létě, v zimě a je spokojený. V zimě si pod něj vezme třeba i elasťáky.
Kilt Zahálka – pohodlí pro muže. Informace najdete zde
