Ze života kocourka Bédi 2 – kapitola 6: Sluníčko

Tento měsíc mám pro Vás slevu 100 Kč na eBook Ze života kocourka Bédi 1.

A jako bonus si zde můžete přečíst celou kapitolu z připravovaného pokračování.

Konečně nastalo to pravé léto. Příroda se umoudřila a studené období vystřídalo po delší době teplo a někdy také až vedro. Sluníčko svítilo už od časného rána, a tak se vše probouzelo k životu mnohem dříve než v ošklivých dnech. Platilo to nejen o kočkách, ale i o ostatních zvířecích obyvatelích místní přírody. Hned za úsvitu se kolem domu procházely srnky a zajíci a ptáčkové, kteří přelétávali z větve na větev, zpívali jeden přes druhého.

Také Béďa už vstal a boucháním na dveře paniččiny ložnice dával jasně najevo, že je čas vstávat a jít ven. Panička toho nedočkavce ještě společně s Bubu pustila dveřmi na půdu, ale sama zůstala ještě chvíli v posteli. Bylo přeci jen ještě málo hodin. Kočky ale hodinky nenosí, mají v hlavě své vlastní. Moc dobře tak vědí, kdy bude snídaně, kdy večeře a kdy je čas na svačinu. Tyto časy se ale také mění v průběhu roku a to přesně podle toho, jak brzy se rozednívá a kdy naopak sluníčko zachází.

A právě teď v době, kdy jsou dny nejdelší, se posouvá čas kočičí snídaně na dřívější hodinu. Protože ani panička nevydrží v posteli tak dlouho, když jí přímo do ložnice svítí sluneční paprsky. To je pak radost vstávat. Kočky už jsou dávno na nohou, když ona připravuje snídani sobě i kočkám. Dnes je hezky, a tak si půjde sednout na snídani ven před dům na prosluněnou verandu.

Když otevřela dveře, spatřila, že obě židličky u stolku jsou už obsazené. Na jedné leží Maxík a na druhé se vyhřívá Béďa. Vypadá to, jakoby u toho stolečku čekali, až se jim přinesou mističky až pod nos. Pak už jim chybí jen příbory a můžou se pustit do jídla jako lidé. Také na okenním parapetu se slastně vyhřívá další kocour, je to Mour, který akumuluje sluneční teplo do svého kožíšku.

Panička si tedy řekla, že nakrmí nejprve je, mimo jiné také proto, aby jí uvolnili místo u stolečku a pak udělá jídlo sobě. „Kluci, pojďte na snídani!“ volala na ně už za malou chvíli. Všichni byli venku spokojení, a tak na ní nejprve jen po očku koukali, ale když zavolala znovu a v ruce měla plnou mističku, vyskočili všichni, jako když do nich střelí a běželi domů do kuchyně na snídani.

„Venku je ale krásně,“ řekl Béďa Amálce při snídani. „Já vím, ležela jsem na svém oblíbeném zahradním sudu a sluníčko mi krásně prohřívalo kožíšek,“ odvětila, když i ona vylizovala svou mističku se snídaní. „Tak co dneska podnikneme?“ zeptal se natěšený Béďa. „Co takhle honička na staré třešni?“ navrhla. „To zní dobře,“ odvětil Béďa a když to zaslechla Bubu, okamžitě se také přihlásila a nebyl by to její věrný kamarád Max, kdyby zůstal pozadu. Tak už byla naše hravá čtyřka zase pohromadě.

Starší kocouři Lojza a Mour dali přednost odpočinku na zahradě a nejstarší Stáňa vylezla jen před dům a tam se uvelebila ve stínu pod lavičkou. Bylo ještě brzy, a tak sluníčko ještě nemělo takou sílu, ale kolem poledne to už bude pěkný žár. Kočky to moc dobře vědí, a tak je právě teď čas na zábavu a až vedro udeří, tak se pěkně schovají do chládku a budou odpočívat.

Stará třešeň, o které mluvila Amálka, a na kterou ostatní lákala, je mohutný strom, který roste jen kousek za oplocenou zahradou nedaleko místního lesíka. Původně tu stály dvě velké třešně, ale po jedné větrné smršti to jedna nevydržela a skácela se na zem. Ta druhá naštěstí zůstala a bylo to štěstí nejen pro lidi, kterým dává výborné třešně, ale také pro kočky. Protože ten strom má velkou a rozvětvenou korunu, kam se dá krásně vylézt a pak se tam můžou dosyta pohánět a přesně to teď měli naši kočičí kamarádi v plánu.

Ještě než se ostatní rozkoukali, tak už byla na větvi Bubu a nadšeně se tam procházela a volala na ostatní: „Tak, kde jste, pojďte za mnou!“ Béďa byl tak nadšený, že už na nic nečekal a rychle vyběhl po kmenu stromu za ní na velkou silnou větev, která vedla téměř vodorovně se zemí. Byla zkrátka ideální na kočičí promenádu. A teď už tam byly dvě kočky. Maxík to zatím pozoroval ze země a Amálka si jen tak ladně vyběhla na vedlejší větev, tam se posadila a pozoroval dění kolem.

„Au!“ zavolal najednou Béďa, to když mu na hlavě přistál svazek třešní. Některé byly ještě zelené a některé už červenaly. „Kdo to po mě hází?“ divil se a podíval se nahoru. Na vyšší větvi seděl špaček a sledoval dole kočičí rojení. A to se mu evidentně vůbec nelíbilo. On si tu v klidu pochutnává na třešních a ty chlupaté potvory ho ruší. Nepolevil proto a hned za chvíli shodil na Béďu další třešně.

„On si snad ze mě dělá srandu?“ nestačil se divit Béďa. „Jen si nemysli ty jeden opeřenče, já jsem kočka a kočky ptáky loví, já ti ukážu!“ zavelel sám sobě a rozběhl se po kmenu stromu do vyšších pater, aby se na toho ničemu podíval zblízka. Špaček zatím vyčkával a docela dobře se u toho bavil. Béďa se blížil, už byl na stejné větvi a zdálo se mu, že má špačka na dosah ruky, tedy packy. Maxík, Bubu i Amálka pozorovali se zaujetím jeho počínání.

Béďa se nahrbil a poskočil tak, že by měl mít toho ptáka ve své moci. Zapomněl ale na jednu věc a to sice, že ptáci umí létat, zato kočky ne. A tak když dopadl znovu na větev, tak špaček už byl pryč. Béďa byl z toho tak trochu nešťastný. Ten lov mu zkrátka pořád nějak nejde. „Dobrý pokus,“ chválila ho Bubu, ale spíše se mu tak trochu posmívala.

„Já jsem hrozný nešika,“ odvětil tak trochu zklamaně Béďa. „Neboj, to se naučíš,“ dodával mu optimizmu Maxík, který už na nic nečekal a vyběhl za ním. Když tak seděli společně na vysoké větvi, uvědomil si Béďa vlastně až teď, jaký je tu krásný výhled, když tu ovšem nezaclání nějaký blbý pták. Odtud měli celou zahradu i okolní pozemky jako na dlani. Tráva byla krásně posekaná a květiny kvetly a byla to prostě nádhera.

Po chvíli pozorování si pak začali hrát na honěnou. Tenhle velký a statný strom k tomu byl jako stvořený. Chvíli byl jeden nebo druhý nahoře a pak zase dole a to se tak střídalo pořád do kola. Béďa už je dnes zkušený lezec, a tak už je to pro něho zábava. Když si ale na okamžik vzpomněl na své první šplhání po stromě, když ho tehdy vyprovokoval Mour, tak se musel v duchu smát. Vždyť teď mu to připadá tak snadné a tehdy se bál, že se nikdy nedostane dolů.

S přibývajícím časem byly sluneční paprsky silnější a silnější a i kočkám začínalo být teplo. Jejich kožíšek sice funguje jako izolace, ale co je moc, to je moc. „Taky je vám takové teplo?“ ptal se Béďa ostatních. „To víš, že je. Nejlepší bude, když si najdeme nějaké stinné místečko a budeme odpočívat. Ten strom nám neuteče,“ navrhl Maxík. „Dobrý nápad,“ odvětila Amálka, která rychle seskočila dolů ze stromu a rozeběhla se do nedalekého lesíka, kde byl příjemný chládek.

A také ostatní následovali její příklad. Jen si každý našel nějaké jiné místečko. Naštěstí zahrada je velká a stromy i keře poskytují příjemný stín. Když panička vyšla odpoledne ven, nespatřila nikde ani jednu kočku. Určitě jsou někde v chládku, řekla si a měla pravdu. Jak den postupoval a blížil se pomalu ale jistě večer, teplota začínala klesat a konečně už bylo venku příjemně.

A nejlépe se to pozná právě na kočkách. To se najednou začínají objevovat a je jich v tu ránu plná zahrada. Panička a další obyvatelé domu si dnes přinesli večeři ven do altánku. A tak tam nemohl chybět ani Béďa a ostatní. Většinou zbude něco malého i na ně. Nebo je nechají alespoň vylízat talíře. Dnes to uvařili fakt moc dobře, říkal si Béďa, když s chutí vylizoval z talíře omáčku. A tak přežili další horký den, trochu zábavně, ale především odpočinkem. Jak se na správné kočky sluší!

Právě jste dočetli kapitolu z připravovaného eBooku: Ze života kocourka Bédi 2. Pokud chcete vědět, jak se Béďa dostal z města na vesnici a jak se seznamoval s novými kamarády, tak si můžete již nyní objednat eBook s názvem: Ze života kocourka Bédi 1, ve kterém naleznete 15 kapitol a jako bonus získáte omalovánky s obrázky z knížky.