Renault – Kilpi Beskydská Sedmička 30-31.8.2019

Renault – Kilpi Beskydská Sedmička 30-31.8.2019

Po delší době tu máme další běžecké povídání z mé klávesnice. V půlce srpna jsem pro vyzkoušení výbavy a tempa běžel horský maraton. Čas byl opravdu tréninkový, žádná sláva, spíš to byla tragédie. Snad to ve středu vylepší výběh na Kozákov, 350 výškových metrů na čtyřech kilometrech. To by mohlo na B7 stačit. Pak máme odpoledne v Praze bosý výběh. Ve čtvrtek jsem dal už jen saunu. A je tu pátek, minuty ukrajují čas do startu. Stíhám si ráno ještě odpočinout v zubařském křesle. Na dvě hoďky si schrupnout a je třeba běžet na vlak. Bude to s přestupem v Ostravě, osm minut. Mám samozřejmě záložní plán pro případ zpoždění, osobákem do Třince nebo tam doběhnout. K mému překvapení nebyl záložní plán potřeba.

Podle běžecké výbavy a hůlek jde snadno poznat kdo míří na start sedmy. Cestu do sportovní haly nejde minout. Za Kilpi Racing Team si vyzvedávám číslo, čip, parádní kelímek a tričko. A mapu, kde by ale mohly být i kilometry. Jé, nahoře vidím Aleše Krause a Tomáše Romaňáka, spolu jsme užívali švýcarský Scenic Trail. Tolik známých běžců, například Petr zkouší zdolat trasu už potřetí bosky. Standa povalí v mém lněném kiltu.

Výbava, beru s sebou novou běžeckou vestu Kilpi Hardrock 10. Do zákoutí a kapsiček se toho vejde překvapivě dost. Záložní čelovka, termo folie, pytlík na odpadky, kelímek cvaknu do poutka na hůlky. K povinné výbavě přidávám nepromokavou bundu Hurricane, když jí mám většinou ale neprší. Tyčinku, sušené maso, magnézko, energetické tablety. Dvě 220ml softflašky s vodou, jednu 500 ml prázdnou záložní a stojánek na focení. Slušně svítící lehkou čelovku Fenix HM50R, plus tři baterie. A jednu cihlu, tedy powerbanku. Kromě mobilu mohu rovnou dobíjet i baterie do čelovky, tedy teoretický čas na trati s funkční elektronikou je přes 40 hodin. Dostal jsem to na 1,8 kg. Proti čtyř kilovému batohu v Alpách paráda. Porovnával jsem váhu batohů a vest ostatních a konečně jsem neměl ten nejtěžší. Oblečení v rychlosti, tričko B7 od Kilpi, modrý kilt, bílé ponožky Kilpi. A při předpokladu velkého množství šutrů boty Inov8 Roclite 290 z Trailpointu. A přemýšlím nad hůlkami, které nakonec beru.

Padlo mnoho otázek, že nejdu bosky? Dvojice mají limit 29 hodin na 91 kilometrů s převýšením 5000 m. Jednotlivci 23 hodin na 101 km s převýšením 5500 m. Jednoduchým výpočtem, kopec krát vzdálenost mínus hospoda děleno povrch jsem došel k výsledku, že i botmo to bude v lepším případě těsně. Ale kdyby to bylo pod sto, byl jsem rozhodnutý obíhat ve Frenštátu náměstí.

Na stadion se proplétám s Marcelem, Tondou a Lenkou. Přiznám, ve 22 hodin se mi chce spíš spát než běžet, energii odhaduji na Javorový a pak se uvidí. Dvojice běží o čtvrt hodiny později. Na obrazovce běží pěkná projekce turistů. Start, Marcel vybíhá vpředu, já radši zezadu. Skoro pětikilometrová rovinka je ideální na rozběh. Rovnou rubat kopec, zas by mi v botách ztuhla lýtka. Už pod kopcem nás docvaknou první dvojice, pěkné tempo valí. A je to tady první stoupák na Javorový. Jde to celkem lehce, nahoře nás vítá špalír diváků, podpora nakopne. Seběhnout k Řece, ski areálu, k první občerstvovačce. Novinka bez plastových kelímků, ze sudů natočit ionťák nebo vodu jde bez fronty. Za mě palec nahoru.

Další kopec, plazíme se přímo pod vlekem. Zkusil jsem předběhnout, ale nasazené tempo jsem po chvíli vzdal a ťapu v davu. Dušan, že toho nějak málo nakecám. Dle záznamu, jsme nastoupali 339 metrů na kilometr, o něco víc než bylo na kilometr v Alpách, uff. I když je noc, pot ze mě leje pěkně. Jednotlivci mají prodlužku na Ropici a zpátky. To je trochu nevýhoda, zpátky se vracím do davu dvojic. Po strašných šutrech je hodně těžké přebíhat, ale jde to. Miloš Škorpil na mě, Tomáši makej. Poznal jsem ho po hlase, po očku sleduji každý kámen. Další pípnutí čipu a občerstvovačka v Morávce. Opět kolmo k vrstevnici drtíme v davu další kopec a mírněji pod Travný.

Opět seběh s obtížným předbíháním. Krásná, zde bych uvítal Kofolu, na ionťák mi to tak nejde. Slupnu pár pomerančů, melounů a banán. Zde se odděluje trasa, jednotlivci mají delší, takovou výletní trasu na Lysou. V kopci vysypávám kamínky z bot a hledám na internetu, jak zavázat tkaničky. Kousek dál v kopci na jehličí odpočívá jeden běžec, že bych se po noční natáhl taky? Naštěstí dál není příhodné místo. Do čelovky házím třetí baterii, jedna vydrží 3,5h na 130 lumenů. Jako ostříž bych to nemusel při svítání řešit, čelovku tak po chvíli vypínám. Lysá hora v plné kráse, jé. Na občerstovačce beru datle a sušené meruňky. Maratonská vzdálenost za 7:57, maratonský limit 7h na Prahu tedy nesplněn.

Jdeme dolů k hotelu, aby to pak bylo více nahoru. Na Lysou zbývají asi čtyři kilometry, energie tak do Ostravice a tam jezdí každou hodinu vlak. Na hoře je ale už v sedm hodin otevřená chata. Birell a polevku prosím. Energie naskočila, jsem zpět. Z Lysé to pouštím, co to dá. Řeknu vám ještě, že se LH24 běhá v zimě na sněhu, šutrové pole je fakt masakr. Míjím Aleše s Tomášem, ahoj. Kousek pod kopcem Radka. Koupíš nám dole kávu? Valím na limit, tak příště.

Ostravice na pile, půlka závodu. Proti dvojicím máme o 10 kilometrů navíc. Tady je menší fronta na polévku, ještě že jsem si dal nahoře. Kupuji colu a Birell. Hlášení, takové motivační, že odjíždí autobusy do Frenštátu už neřeším. Při odchodu zbývá 12 hodin na limit. Je tu Tonda s Lenkou. A zrovna bosý Petr Poupě s kamarádem. Trochu cestou na Smrk pokecáme, třeba příště uděláme bosou dvojici. Cesta je to nekonečná, chvíli opět kolmá. Co budu povídat, výživných osm kilometrů.

Atmosféru závodu nasajte z Petrova videa, díky.

Pavel na mě, Tomáši neflákej se a makej, jestli nedáš limit, plácnu tě hůlkou. Vždyť jo, všechny seběhy se snažím běžet nebo alespoň cupitat. Dobíhám dvě slečny a říkám pěkná vesta. V Čeladné mi Michal koupil Kofolu, dík. Zmizel ve mě litr. Chvíli se s ním a Klárou projdu. Pak jak řekla: Tvůj výkon Tome je 1, jsi letěl jako drak i do těch kopců. Prostě limit se přibližuje, další rubačka na Čertův mlýn. Vlnkový seběh na Pustevny. Kde bez fronty kupuji Birell.

Dávám si polévku a fofrem dolů. Botu ale nechávám pod kořenem, zastavuji. Jinak bych ohnutím, asi zlomil nárt, auu. Nic se naštěstí nestalo, dole jedno rychlé kafe. A slečny mám opět před sebou. Na 85 km dávám běh i do kopce, po asfaltce asi 300 metrů. Jsem spokojen, že i po takové porci kilometrů mi jde běžet. Předposlední kopec na Radhošť, tak prudký už není. Jeden závodník prohlásí, jak to že jsi za mnou, nějaká krize? Ne, byl jsem v hospodě na Kofole a mizím dolů na Pindulu. Na občerstovovačce je menší fronta na Kofolu, jsem prostě taktik. Okusuji pomeranče a melouny. Pár žlutých čísel jednotlivců je na svahu, popovídám si se Sabinou.

Na Velký Javorník jsem šel jednou po modré bosky a pak dolů do Frenštátu, trvalo to dolů dvě hodiny. teď zbývá hodina a padesát pět minut a mám boty. Když někde jdu, vzpomenu si na místo i když přijdu z druhé strany. Tady jsem ale ty nekonečné serpentýny z Velkého Javorníku některé zapomněl, holt hlava děravá. Asi, že už bude konec, začala trochu tuhnout stehna. Jinak neříkám, že cestou nic nebolelo, ale nestálo to na těch pár vteřin za zmínku. Pak padl od některých dotaz, jak se běhá v sukni? Na stovce se nepatrně odřete taky, nemažu ničím. Prostě běhejte v tom, co máte odzkoušené. Bosá chůze a běh přidává na odolnosti, výrazně pomáhá ke zdolání takového závodu. Pouze jeden malý puchýř ze zadu na patě, na posledních deset kilometrů se mi nechtělo vysypávat kamínky z bot. A Kilpi vesta, běží se s ní výrazně lehčeji než s batohem, pohoda prostě TOP. Trochu se potí záda, ale to se vším na zádech.

A pokračujeme v závodě, někteří mě v serpentýnách předběhli, ale dole plný optimismu valím, předbíhám. I závodníci fandí, díky. Alej, cíl je prý sedm set metrů, do toho, do toho. Do 22 hodin, od vyběhnutí z Třince, zbývají minuty. Zkusím a nasazuji tempo, po proběhnutí zatáčkou sprint na tři sta metrů. Spousta diváků, užívám si to. Píííp a je to tam, B7 jednotlivci 21:58:26, tedy ještě hodinová rezerva. Kilometry dle mobilu, naměřil 105 km +5700m https://www.strava.com/activities/2668249317 Udržel se s jedním dobíjením na Čeladné na 35ti procentech baterie. V hlavě jsem si asi špatně nastavil místo sto kilometrů, sto mil, ještě bych dva tři kopce přešel. Nakonec to byl pohodový výlet po hospodách a pokec s kamarády. Neberte mě ale v té euforii tak vážně, B7 je extrémní závod, z těch dlouhých, nejhezčí u nás. Příště třeba přijdu do cíle výrazně dřív a pořádně na šrot.

Zbývá pro medaili přelézt schody. Opět potkávám Dušana a jeho parťák Honza mi kupuje pivo. Chtěl jsem prostě ten pěkný kelímek B7, kilometry, které Ti změní život… Už jen sprcha a rozplácnout se v tělocvičně a ráno na vlak.

Tomáš Zahálka