Pražská stovka z Berouna 6.-7.12.2025

Pražská stovka, legenda mezi stovkami 128 km +5222m za 33:12:05 💯🙂

Do Berouna je dobré spojení 🚂 Z Berouna jsem před mnoha lety šel dětskou trasu sedmdesát kilometrů, teď samozřejmě trasu A. Postupně se nás schází spousta, Lucie, Anička, Vláďa, Eva, Luboš… Start bude až v 1:30, pocitově se mi povedlo celkem odpočinout. Odpoledne jsme s kamarádem ještě opravovali splachování WC. MacGyver úplně nejsem, kancelářská sponka nestačila. Ale moje kombinace nového a starého dílu úspěch přinesla.

Start do tmy, po chvíli se cesta zcukne na úzké místo mezi ploty, špunt. To né, jde o vteřiny 😀

Stoupání na Ostrý bylo ostré, sešup z dalšího kopce též. Po několikáté zavazuji tkaničky, asi bych na to potřeboval nějaký kurz. Nesměla chybět rozhledna Děd, už bohužel nepřístupná. Dolů k dálnici do Králova Dvora. Sbírat výškové metry na Koukolovu horu. 18 kilometrů a první občerstvení venku od Pavla Kvasničky. S řízky začala mít Pražská ten správný říz.

Po očku na mobilu kontroluji polohy ostatních závodníků, dle trackerů. A sakra, Lucie s Petrem jsou mi v patách. Dohnali mě pod kopcem. Jako tohle blátivé prudké vylézt bez hůlek? Silou vůle jsem se dostal nahoru a ještě Lucce dělám fotku. 

Aksamitova brána a obejdeme Koněpruské jeskyně, nechybí ani lehce strašidelný tunel, všude čelovky. Kolem Tetína si uděláme poznávací kolečko. Míra a Lubor radí vezmi to vpravo. Jdu vlevo a pak mi nezbývá než skočit na cestu. Než stihnou vyndat mobily, pro vyfocení skoro jasného držkopádu, ladně přistanu na cestě.

Třicítka za námi, kilometrů, věk už dávno. A už jen sto kilometrů do cíle. Začínají vnitřní občerstvovačky, nějak mizí frgály úplně náhodou ve mě. Lucka prchá dřív, nezahálkuje prostě. Dole kolem Berounky a pak je tady vodopád. Nalítnu na mokrou skálu a boty podjedou. Ruce použiju jako přísavky a jsem zpátky. Dál nahoru už jen po řetězech radši

Jů, tady jsem šel poutní trasu Blaník – Říp. Nechám se cvaknout na stejné lavičce Tetínské vyhlídky, dole oblouky zrovna vykružuje Pendolino. Zpátky do kopců užívat bláto a přes Srbsko s Lucií a Petrem Ke Svatému Janu pod Skalou. Občerstvení s polévkou máme v klášteře, uvnitř jsem poprvé. Johny chvíli i hraje na kytaru.

Lucka zase zdrhla brzy, honíme se jako Tom a Jerry. Vysápat se na vyhlídku, snad poprvé jsem nahoře chvíli sám a fotím. Dál a najednou známý rachot, Solvayovými lomy projíždí vláček s čerty. Pro pár fotek se i rozběhnu. Dolů k rozcestí a jeden závodník kouká do mobilu a jde rovně. Hej tady máš šipky, doleva.

I když pro mě známým terénem k Bubovickým vodopádům popoběhnu, Lucku a další nedoháním. Přidám archivní fotku z roku 2013, kde tady byla i voda, bylo to hezčí. Popadané stromy do přírody patří, jako jo. Ale jak to jen přeskočit? Povede se, jednomu turistovi na dotaz vyprávím, že jdeme 130 kilometrů z Berouna do Prahy. Mám za sebou zhruba pade.

Poměrně lehký úsek kolem Karlštejna, Karel IV ale zase nebyl doma. Blíží se Zadní Třebaň a občerstvení na hřišti připravené od Míry z Liberce na míru. Lucka s Petrem zrovna odchází, aj jaj. Skvělá atmosféra, i řízek jsem měl schovaný, kafe bodlo, dík.

Plazení do kopce, mapa vypadá jako pila, nahoru, dolů a to několikrát. Před kontrolou Jezírko mě dožene rychlý chodec Míra s Luborem. K další občerstvovačce v hospodě v Řevnicích jdeme společně a dál též. Ještě zmíním Babku, sice neměla čtyři jablka, ale pár šutrů a skal. Dolů v prudkém sešupu jsem to ladně položil na zadek. Dole byl připravený hluboký potok s kládou. Tam určitě neudržím balanc a spadnu. Míra hází hůlky, jsem zachráněn. Bahnitý svah zas nějak vydrápu a nesmí chybět kontrola.

Přituhuje, měknu a beru pod slabou bundu ještě termotriko. Pod kiltem je ještě poměrně dobře, sukně drží příjemné klima. Ne, ještě jsem neumrzl odpovídám. Jako další kopec asi zahřál každého. Ani rukavice nejsou třeba. Vyhlídka Hvíždinec. Dolů cesta pokračuje po něčem jako cyklistickém single treku, dá se to. Pak hnedka kilák zas do kopce. Menší závada na batohu, postupně se vypáral pás přes hrudník. Tady stačila sponka.

Sešup a něco píchá v botě, jestli něco neprojelo skrz? Vyklepávám ponožky a boty a dobrý. Všichni mi ale zdrhli, čelovky jsou už na kopci. Ještě se posilním tyčinkou a jdu. Z Chlumu dolů je příhodný terén, pálím to stylem chytit se za větev, rukou brzdim o strom. Dopady celou podrážkou, která se zakousne. Hůlkaře tak po chvíli mám.

Zámek Dobřichovice, dám si od Marie jednu nožičku párku, Míra tři. Slupnout všechno možné ze stolu. Samozřejmě nabíjím i žravé hodinky. Bylo z toho tady tři čtvrtě hodiny.

Naše trojce mizí vstříc lesu, do kopce a po hřebeni na Karasovu vyhlídku. Míra, tady někdo je, chlap v černém a v klobouku. My ostatní nikoho nevidíme. Slupnu pytlík gumových medvídků. Už je to takové unavenější, po blátivé cestě přes pole se ploužím za klukama. V Třebotově se shodneme na delší pauze. Píp, přesně sto kilometrů. Kilo je relativně lehký, každý kilometr nad tolik už ne.

Dám chleby s marmeládou. Žíněnky jsou plné, rozložím si tři židle. Jako nepomohlo to až tak, hodina v trapu. Dost jeté ponožky nechávám, puchýře nejsou. Pak vyrážím s Pavlem. Samozřejmě rychlá dvojice, i když vyrazili později, nás po pár kilometrech má.

U Slivence mi všichni prchnou, zavírám totiž oči a šněruju to od okraje k okraji cesty. Naštěstí to trvá jen asi čtvrt hodiny a v civilizaci se proberu. Jako takticky jsem měl z Třebotova vyrazit dřív. Usnout na poslední občerstvovačce v pitevně u Čahojů by bylo lepší. Polévka pomohla. Zhruba ještě osmnáct do cíle.

Kluci mizí nějak brzo, pak už je neuvidím. Dám dva pěkné kopce Homulku a Vápenici s Pavlem. Druhý začíná i pokračuje strašně, chytám se všeho možného, pravý to olafoterén. Prchám kolem kostelíka dolů. V dálce strašidýlko, dvě světýlka poskakují a ještě jedno je výš. Jak vidím něco divného, volím taktiku stíhat a bystrým zrakem prokouknout skutečný stav věci. Zatáčka, druhá a byl to Michal. Na hůlkách má reflexní pásky 😀 Jako co budu dělat, až to jednou bude třeba mimozemšťan, nevím.

Rozednívá se, jako obvykle proběhl restart, dál pohodově jdeme s Michalem kolem Barrandovských ateliérů. Moc filmů o šílencích, kteří blbnou i dvě noci po lese tam ale netočí.

Přibereme do party ještě Soňu. I v Praze může být pěkná skála, Hlubočepské plotny. Následuje Hradiště Děvín. Sešup k trati. A ještě jeden sešup pod druhou. Dole projede vánoční tramvaj. Zbývá přejít Barrandovský most.

Nejsem na mapě s trackery, jsem vůbec? Ještě pod Děvínem jo. Jen se vybila baterie. Šťávy elektrické mám na rozdávání, tracker zas jede. Fotku mi cvakne Martina, která čeká na Pavla. A zbývá pár lahůdek, podplazit se pod kládou, přeskočit potůček.

Schody do podchodu i z, vyjdu jako po sto metrech, ne sto třiceti kilometrech. Ještě před školou přeskočím louži. Když můžu tak blbnout, šetřil jsem se. Eva nás vyfotí, dík 📷 Olaf dává nabídku na doplnění EKUTu, když Pováží vystartuju do večera 😀 Dík všem organizátorům za pěknou trasu a za plné občerstvovačky 🍽️ V cíli pivo a zase řízek. Lucka s Petrem byli v cíli výrazně dřív, gratulace. Vláďa s Aničkou pauzírovali, skoro jsem je došel.

Trocha nudné statistiky, na občerstvovačkách jsem byl dle trackeru celkem zhruba 217 minut. Jedenáct procent času, to už bylo velké zahálkování a lelkování.

Pohled na trasu z hodinek nesmí chybět, podívejte se zde

Tomáš Zahálka