Zpověď kocourka Kuby – Příběh, jak utekl hrobníkovi z lopaty

Koho by nezajímalo, kde se jeho kočka toulá? Zvlášť, když je kocourek déle pryč. Co ho tam asi potkalo? Vrátí se domů? Máme tu zpověď kocourka, který k nám přišel koncem letošního května.

Dali jsme mu jméno Kuba. Přečtěte si, co mi kočičí řečí vyprávěl. Není to pohádka.

Kuba vypravuje opravdový příběh

wp_20161023_12_37_58_proDnes už se mám dobře. Venku je zima a já mám pelíšek v teple. Moje panička je moc hodná, zachránila mě před smrtí hladem a žízní. Každý večer mi češe moje delší chlupy, a proto jsem se rozhodl jí povědět můj příběh.

Žil jsem spokojeně mnoho let s jednou starou paní. Lehával jsem v sednici u kamen a ona každý den kartáčovala můj delší kožíšek. I ven jsem mohl, kdykoliv se mi zachtělo, ale raději jsem byl doma.

Jenže v zimě, když jsem jednou přišel domů, mi nikdo neotevřel. Několik dní jsem seděl u dveří a nic. Už jsem měl hlad, tak jsem se vypravil do nedalekého kravína na mléko. Stále jsem věřil, že mi moje paní otevře, jenže v domě bylo tma a ticho. Ona odešla na věčnost. Nikde v okolí mi nedali nic k jídlu a vyháněli mě.

Přežije Kuba útok psa?

Dřív jsem se pár dnů také toulal, tak jsem vyrazil mimo naši vesnici. Sníh už slezl, šlo se mi docela dobře. Jenže najednou se za mnou objevil pes. Začal jsem utíkat, ale pes má delší nohy, a tak než jsem stačil vyběhnout na nejbližší strom, chňapnul mě ostrými zuby za konec hřbetu. Byla to bolest, ale byl jsem v bezpečí na stromě. Když jsem se odvážil dolů, tak místo ladného seskoku jsem sletěl jako zralá hruška. Těžko se mi chodilo. Pravá zadní noha se nehýbala. Několik dní jsem prospal pod keřem. Když jsem se konečně pohnul, bolest už pominula, ale noha nefungovala jako dřív. A můj příběh pokračuje.

 Uživí se hendikepovaný kocourek

Zapomněl jsem říct, že neslyším. Od kdy, to už nevím, ale hluché kotě by si moje babička asi nevzala. Opuštěná pajdavá kočka a ještě hluchá. Pro zvíře, je to velký hendikep.

Jak se o sebe má postarat? Jak dopředu vysledovat nebezpečí?

Naštěstí zvířata nepřemýšlejí, co bude dál, jak budu lovit, co budou jíst.

Každým dnem jsem se od vesnice vzdaloval. Nemusel jsem si pamatovat cestu zpět, nemělo smysl se tam vracet. Příbuzní paní mě asi hledat nebudou, viděl jsem je jen párkrát. Prošel jsem lesy, louky, pole. Oblíbil jsem si jehličí, ve kterém se tak dobře spalo. A co jsem jedl? S chromou nohou se dost těžko loví myši. Kočka se přikrčí, ale pak musí rychle zareagovat na zvuk i pohyb a skočit. Na poli bylo myší dostatek, několik se mi jich podařilo ulovit, ale na utišení hladu to nestačilo. Ani na potok jsem cestou nenarazil. Jen sem tam malá kaluž po dešti nebo rosa na trávě.

 Najde Kuba konečně domov?

A tak člověk by řekl, že se ze mě stal vegetarián. I různé bobule, tráva a semena mi chutnala. Postupoval jsem pomalu, přespával OLYMPUS DIGITAL CAMERAv houští na jehličí. Prošel jsem několik vesnic, ale nikdo se mě neujal. Po několika měsíčním putování jsem dorazil k domu mojí nové paničky. Lehl jsem si vyčerpaný pod keř. Najednou se kolem mě začaly rojit kočky. Tu rezavá, tu mourovatá, bílá, černá. Začaly mě očuchávat a zkoumat. Ale nevypadaly nepřátelsky. Asi vyhodnotili, že pro ně nejsem rival, který by chtěl zabrat jejich území.

 Bude mít někdo odvahu Kubovi pomoci

Najednou mě zaregistrovali lidé a trochu s obavami mě pozorovali. Nedivím se, nevěděli, jestli nejsem nějak nemocný a tím i nebezpečný. Pak se odvážili a přinesli mi misku s mlékem. S chutí jsem se do něj pustil. Měli radost, že mi chutná. To je dobrá známka, že se dá kočka zachránit. Přes moje delší chlupy nebylo vidět, že jsem kost a kůže a jak na tom vlastně jsem. Několik dní jsem nejedl a nepil, oči jsem měl zapadlé. Moje nová panička má velké zkušenosti s kočkami, tak věděla, že potřebuji malé porce jídla, ale několikrát denně. Moc blízko se ke mně neodvážila, ale jídlo mi podávala.

Když jsem se dosyta najedl, tak jsem se zase mohl pohybovat. Chvíli jsem ležel pod jasmínem, pak pod stříbrným smrkem, pod borůvkami. Byla to zajímavá zahrada s mnoha úkryty pro domácí mazlíčky. Po pár dnech už mě začali i hladit.

 Přijetí ostatními obyvateli

wp_20161023_12_12_05_proNejsem takový krasavec, jako ostatní kočky, které teď na zimu mají krásné husté čisté kožíšky. Ale všichni mě mají rádi, včetně kočičích kamarádů. Nikomu nejsem na obtíž. Celé léto jsem trávil venku a doma chodím jako ostatní kočky na kočičí záchod, na jídlo přiběhnu, sám si umyju můj delší kožíšek.

Na pravé zadní noze nemám žádné svaly, dokážu se s ní alespoň podrbat na hlavě, ale chodit se po ní nedá. A tak poskakuji po třech, kam potřebuji. Naštěstí už nemusím sám lovit.

 Zajímaly by Vás příběhy mých kočičích kamarádů? Můžete si je přečíst zde – Příběhy kocourka Béďi. A celý eBook: Ze života kocourka Bédi najdete zde.

 A na konec pár údajů:

Když jsem Kubu poprvé zvážila, vážil 2 kg, byl lehký jako pírko. Naše kočky mají tak 3,5 kg, kocouři 4,5-5 kg. Kuba byl kost a kůže, hlazení po jeho hřbetě nebylo nic příjemného, trčely mu obratle i ostatní části byly bez svalů a tuku. Po 14 dnech ale už vážil 2,3wp_20161023_09_43_48_pro kg. O moc víc neváží ani teď, asi to způsobuje jeho zranění, že víc nepřibere, ale už se dá dobře chovat, je akorát do ruky.

Stále miluje jehličí a trávu, tak má doma na spaní bedýnku s kamínky, senem i s jehličím. V létě byl hodně venku, nyní většinu dne prospí doma. Jak se něco šustne, i když neslyší, dokáže to vnímat, tak běží a čeká na jídlo.

 Jsem vděčná, že jsem mohla zachránit tak milé zvířátko.

Nejdůležitější při zranění nebo nemoci kočky je, když má stále chuť k jídlu. Pak se většinou uzdraví. Jakmile ji chuť přejde, už ani veterinář nepomůže.

Tak to je krátký příběh našeho nejnovějšího kocourka Kuby.

Táňa Zahálková

Radost znamená, že člověka nic netrápí, je spokojený a zdravý duševně i fyzicky. A právě k tomu, abyste se takto cítili, slouží naše stránky. S námi budete mít ze života radost ! Náš příběh si můžete přečíst zde

Komentáře