Ze života kocourka Bédi – kapitola 2: Odjezd

KockyB2A bylo to tady. Jednoho rána po vydatné snídani paničky i Bédi sbalila panička věci pro sebe i pro něho a pak postavila do pokoje přepravku. Béďa tušil už delší dobu, že někam pojede, ale když se teď ten okamžik přiblížil, měl čím dál tím silnější pocit, že by nejraději zůstal zde a nikam nejezdil. „Tak pojď zlatíčko, pojedeme na výlet,“ řekla a otevřela přepravní box. V té chvíli se ale náš líný kocourek začal choval velmi podivně. Najednou začal běhat po pokoji a najednou už seděl na nejvyšší plošině odpočívadla v rohu místnosti a díval se nedůvěřivě na svou paničku.

Jen si nemysli, já nikam nepojedu, jakoby říkal jeho pohled. „Ale no tak, vždyť to není poprvé, co někam jedeme,“ řekla panička a stoupla si pod odpočívadlo a dívala se Béďovi do očí. Měla pocit, že velmi dobře rozumí tomu, co říká a také věděla, že ho dolů nesundá, dokud on sám nebude chtít. Jenže byl čas vyrazit. Odešla proto do kuchyně a za malou chvíli už byla zpátky i s miskou jeho nejoblíbenějších pamlsků.

„Podívej, co pro tebe mám,“ řekla a ukazovala mu mističku. A v té chvíli nastal v té jeho chlupaté makovičce velký zmatek, nechce se mu dolů, ale když ten obsah mističky tak krásně voní a jemu se začínají sbíhat sliny. No, co myslíte. Nakonec přeci jen zvítězil jeho mlsný jazýček, a tak to netrvalo dlouho a už byl dole u mističky. Panička však mističku vzala a pomalu mířila k přepravce.

Béďa v té chvíli neviděl nic než tu voňavou dobrotu, a tak ani nevěděl jak, a už byl uvnitř a teprve když se zaklapla dvířka, tak jako by se probudil a uvědomil si, že panička opět vyhrála a on se bude stěhovat. Jenže, kam to vlastně jedou a na jak dlouho? O tom teď náš chlupatý kamarád přemýšlel, když panička popadla přepravku i další zavazadla a společně odcházeli z vyhřátého bytečku do chladného zimního počasí.

Když nasedli do auta a on byl i s přepravkou posazen na zadní sedala, uvědomil si, že prohrál a teď mu nezbývá nic jiného než netrpělivě čekat, co bude dál. Jízda autem mu nevadila, ale zatím jel jen pár kilometrů po městě k veterinářce. Teď ho ale čeká mnohem delší cesta. „Neboj! Tam, kam jedeme, se budeš mít dobře, uvidíš,“ řekla mrkla na něj a pak se rozjela. No to jsem tedy zvědavý, jako by říkal, když se díval z okna, jak se krajina kolem začíná míhat.

Pro vyloženě domácí kočku je i tohle velké dobrodružství a ani po větším netoužil. Kdy už zase budu doma v teplíčku na svém oblíbeném křesílku, říkal si smutně, když už jeli delší dobu a nezastavovali. Co když mě chce dát někomu jinému, ale já jinou paničku nechci. A jak tak přemýšlel, pomalu ale jistě usínal. Konec konců, správná kočka přeci většinu dne prospí, takže to ani není divné. Panička měla radost z toho, jak to její chlupatý kamarád statečně nese, a tak pokračovala nerušeně v jízdě.

Když Béďa opět otevřel oči a podíval se z okýnka, říkal si, to se mi asi zase jenom zdá, tohle přeci není město, ale nějaká příroda, sem určitě nejedeme, co bych tu dělal. Jenže když se ještě chvíli díval a pochopil, že už nespí, znovu se mu začal před očima odvíjet jeho zlý sen o poli a chycené myši. Doufám, že mě nic takového nečeká, říkal si, když auto začalo zpomalovat. Kolem už sice nebyly jen stromy, byly tu i domy, ale jiné než ve městě. Byly to jen nízké vesnické domky a to ještě jen pár domků a všude kolem byla ta zatracená příroda. Jen stromy a pole a sníh. Béďa začínal mít zlé tušení, že se začíná jeho sen naplňovat.

Auto konečně zastavilo na okraji vesnice u většího domu a panička vystoupila. Béďa se díval z okýnka a čekal, že konečně uvidí toho, komu tenhle dům patří. Budu mu patřit i Já? Ale po chvíli se z jeho tváře chmury vytratily. Vždyť to je maminka mé paničky, tu já mám rád. To ona mi určitě dá něco dobrého k snědku. Jsme tu určitě jen na návštěvě. Nemusím se bát, říkal si, když panička otevřela dvířka a vyndala ho ven i s přepravkou.

„Ahoj Bédíku, ty kluku, ty jsi ale vyrostl, co jsem tě neviděla, pojď se ukázat,“ řekla maminka uvnitř domu, když otevírala dvířka. Béďa se na ni díval nedůvěřivě, přeci jen tu nikdy nebyl, a tak nevěděl, co ho tady čeká. Nakonec se ale přeci jen odhodlal a pomalu vyšel ven, aby se s maminkou přivítal. Ona ho hned začala hladit a on automaticky zapnul svůj motůrek a začal vrnět. Vždyť já tě taky rád vidím, jakoby říkal, když si vychutnával její pozornost a intenzivní hlazení svého kožíšku. To je paráda, alespoň už vím, po kom je ta moje panička tak pozorná.

V té chvíli ale zpozoroval, že se k němu někdo blíží. Je také chlupatý, je mourovatý a divně se na mě dívá. Co tady dělá jiný kocour? Ptal se sám sebe, protože si zatím myslel, že v jednom domě nebo bytě je pánem vždy jen jeden kocour. Tak co tady chce tenhle „venkovský balík“, jak si ho po prohlédnutí pojmenoval. Né že by nebyl čistý, ale jeho srst byla tak trochu rozcuchaná a pravé ucho měl natržené. Tady to bude asi nebezpečné, začínal mít Béďa obavy a pomalu se začal stahovat zpět do své přepravky.

„Neboj se zlatíčko, to je Mourek, on tady s mámou bydlí, je hodný. Uvidíš, že se brzy skamarádíte,“ řekla panička a pohladila toho „venkovského balíka“. Nehlaď ho, ještě od něho něco chytneš, jako by říkal pohled vystrašeného Bédíka, který stále ještě couval. Jenže už nebylo kam, byl uvnitř přepravky a teď si přál víc než kdy před tím, aby panička zavřela dvířka. Ona ale místo toho strčila ruku dovnitř a Béďu vyndala ven. „Tak se přivítejte kluci,“ řekla tentokrát maminka a pohladila oba najednou. No, na kamaráda to nevidím, ale snad se s ním nějak domluvím, řekl si Béďa a začal Moura očuchávat. V té chvíli se začali objevovat i další chlupatí nájemníci tohoto domu. Panebože, kolik vás je? Není to přesila? Začínal Béďa propadat panice.

„Tak se tu měj hezky Bédíku,“ řekla panička a pohladila ho po velké chlupaté hlavě. Béďa se k ní přitisknul, vrněl jak nejvíce uměl a dával jí tím jasně najevo, že tu zůstat nechce. Ti ostatní chlupatí nájemníci mu tak trochu nahánějí strach a ta příroda všude kolem, to také není podle jeho gusta. „Ale no tak, přeci by ses nebál,“ řekla a podívala se mu do očí. „Vždyť já se zase vrátím a pak pojedeme zase do našeho bytu. Teď se ale nedá nic dělat,“ dodala a ještě chvíli ho hladila.

„Ahoj mami, dávej mi na něho pozor a nezapomeň, že je to spíše domácí mazlíček a ven ho raději nepouštěj. Přijedu asi za půl roku, až dodělám tu práci v zahraničí. Ještě jedou díky, že si ho tu necháš.“ „To je samozřejmé. Hodně štěstí a ozvi se až tam dorazíš. Neboj se, my to tady spolu určitě zvládneme. Viď Béďo?“ řekla a také ho pohladila. „Tak ahoj,“ řekla ještě panička a pak už zaklaply dveře a za chvíli byl slyšet zvuk odjíždějícího auta.

Další kapitoly naleznete v eBooku: Ze života kocourka Bédi 1.

Táňa Zahálková

Radost znamená, že člověka nic netrápí, je spokojený a zdravý duševně i fyzicky. A právě k tomu, abyste se takto cítili, slouží naše stránky. S námi budete mít ze života radost ! Náš příběh si můžete přečíst zde

Komentáře