Ze života kocourka Bédi – kapitola 1: Doma

KockyB1 Kocourek Béďa, ten chlupatý domácí mazlíček sedí doma za oknem a dívá se ven. Panička si odskočila nakoupit, a tak ji teď z okna netrpělivě vyhlíží. Copak mi asi dobrého přinese, říká si tenhle mladý kocourek, který však, díky péči své paničky, pomalu ale jistě začíná připomínat spíše chlupatou kouličku nežli pružného a rychlého kočičího kluka. Ale proč bych si nedal ten dobrý pamlsek, když mi ho dávají až pod nos, říká si, vždy, když se před ním objeví něco nového k snědku.

Béďa je typická kočka domácí a to s důrazem na slovo domácí. Za svůj rok a půl dlouhý život zatím nepoznal nic než tenhle krásný byteček a přepravku, pokud jede s paničkou k veterináři. Doma se mu ale líbí a rozhodně netouží po tom, aby musel vylézat ven, zvláště teď, když je venku zima a dokonce tam padá něco divného bílého a usazuje se to na zemi i stromech a keřích, které teď pozoruje z okna, ze třetího patra moderního činžovního domu. Jeho každodenní práce, tedy ta práce v uvozovkách, představuje přesun z pohovky, na okno, dále pak do kuchyně, to když je něco k jídlu a pak zase zpět.

Panička mu dokonce nechala doma nainstalovat velké kočičí odpočívadlo, které připomínalo velký strom se spoustou plošinek a tunýlků, kde by si měl hrát, zdokonalovat svou fyzičku a také si brousit své drápky. Jenže vysvětlete kočce, že si má hrát právě tady a že židle není zrovna tak vhodná na broušení drápků, jako ta drahá věc, co vypadá skoro jako strom a stojí v rohu místnosti. Ne, to ne. Béďa přeci není nějaká opice nebo kočka divoká. On má rád své pohodlí a před namáhavým pohybem po kmenu stromu dává přednost lenošení na pohovce nebo pohodlném křesílku u okna.

Panička s tím sice tak moc nesouhlasí a mnohem raději by ho viděla dovádět na kmenu odpočívadla, ale copak se na toho svého mazlíčka může zlobit? Když se na ni podívá svýma velkýma zelenýma očima, tak se mu nedá odolat. Má ho moc ráda, a tak místo přesvědčování, mu stejně nakonec ustoupí a je ráda, když ho vidí spokojeně oddychovat na křesílku, které bylo původně jejím oblíbeným kouskem nábytku. Kocourek Béďa je její dáreček, a to doslova. Když byl ještě malé koťátko, dostala ho od své mámy, to proto, aby se necítila tak osaměle, když se přestěhovala do města a ocitla se v tomto bytě sama. Společnost jí tak teď dělá tenhle šedý chlupatý fešák se smaragdovýma očima.

A už je to tady, v zámku rachotí klíče. To zase bude něco dobrého k snědku, říká si Béďa, když zaslechne ode dveří známý zvuk. Kočka ale není pes, a tak byste marně čekali na to, že se náš chlupatý hrdina rozběhne ke dveřím vítat svou paničku. Ne, ne. On jen otočí hlavu od okna směrem ke dveřím a čeká. U koček je to přesně na opak. Kočka nemusí jít vítat svého páníčka nebo paničku. Jakmile totiž ta mladá slečna vešla domů, hned se bytem rozeznělo: „Bédíku, zlatíčko, kdepak jsi? Už jsem tady.“ A hned po přezutí a svléknutí kabátu se mladá sympatická blondýnka blíží do obývacího pokoje. A když spatří svého chlupatého kamaráda na okně, hrne se k němu se slovy. „Jakpak ses měl a nemáš hlad?“ A to už její ruka hladí velkou huňatou hlavu a Béďa zapíná svůj motůrek, což znamená, že začíná slastně vrnět a je rád, že je opět středem pozornosti a že už tu nebude sám.

Panička poté začíná vybalovat nákup, a to je teprve ten správný impuls pro kocoura, aby uvedl do pohybu své dobře vyvinuté tělo. Seskočil z parapetu a zamířil rovnou do kuchyně. Na zemi stojí jedna igelitová taška a na lince je řada balíčků. Některé v igelitovém pytlíku, jiné v papírovém. To by mohlo být něco pro mě, říká si Béďa a když se panička otočí směrem k lednici, udělá jeden ladný skok a už je na lince. Ví, že to nemá dělat, ale ty balíčky, vypadají lákavě. Ze zkušenosti už ví, že ve většině takových balíčků je něco dobrého k snědku a jestli je to pro lidi nebo kočky, na tom nezáleží.

V nestřeženém okamžiku popadne do tlamy nejbližší igelitový pytlík a opět neslyšně seskočí i s ním na zem a to už se jde podívat, copak je to dobrého. V té chvíli se však otočila panička se slovy: „No, to snad né, pro tebe taky něco mám, ale tohle je mé pečivo.“ A pak už bylo po zábavě, pytlík i s voňavými houstičkami mu vzala a vrátila ho na linku. Béďa smutně hleděl na paničku a na linku a tam a zpět. Pak se ale panička otočila a to už v ruce měla jeho mističku a ve druhé ruce voňavou kapsičku s kočičím jídlem. „To víš, že jsem na tebe nezapomněla,“ řekla a to už se jeho mistička plnila. Béďa na nic nečekal, přiběhl ke svému jídlu a s chutí se do něho pustil. „Je skvělá,“ řekl si pro sebe a platilo to o té mističce i o paničce, která na něho s dojetím hleděla a usmívala se.

Zlý kočičí sen. Tak by se dalo popsat to, co se Béďovi jednoho dne zdálo. Ovšem, jak se to vezme, pro venkovní kočku by to bylo běžné, ale pro našeho domácího kocourka je to nejhorší noční můra. Ocitl se venku na poli a vedle něho byl jiný kocour, který právě ulovil myš. Už to samo o sobě přišlo Béďovi hrozné a nepředstavitelné, jenže pak přišlo ještě něco horšího, ten druhý kocour mu svou kořist kamarádsky nabídl a on ji měl sníst. On, který je zvyklý na vybrané kočičí laskominky ze supermarketu, by měl najedou sníst něco, co bylo ještě před chvílí živé a je to dokonce ještě i teplé, má to chlupy a drápy a ocas a bůh ví, co ještě. Jen při té představě se mu udělalo špatně. Ten druhý na něho ale naléhal s tím, že je to dárek a že by ho neměl odmítnout.

Béďa tak teď stál v poli nad právě ulovenou myší a když už se k ní skláněl a už už to vypadalo, že mu nezbude nic jiného než ji sníst, otřásl se a to tak vehementně, že najednou ucítil bolest. To ale bylo tím, že se právě probudil a jak se otřásl, tak spadl ze svého oblíbeného křesla na zem. Bolest mu však nevadila, bylo to pořád lepší, než kdyby měl sníst tu odpornou chlupatou potvoru. Ještě chvíli přemýšlel o tom snu a ta představa, že by byl někde venku na poli, bez své paničky a s cizím kocourem, ta se mu tedy moc nezamlouvala. Ještě že můžu být tady v teplíčku a jídlo se mi servíruje až pod nos a co víc, je to voňavé a přitom moc dobré. Né, myš tedy opravdu ne, řekl si a pak se šel raději trochu proběhnout po bytě, aby se mu čirou náhodou zase něco nezdálo. Kdyby však jen tušil, že tento jeho sen je jen slabou ukázkou toho, co pro něho už brzy bude denní realitou.

Do té doby si ale Béďa užíval svého pohodlného a spokojeného života. Spokojená byla i jeho panička a jejich soužití bylo opravu idylické. Jenže nic netrvá věčně. Jednoho dne se panička vrátila domů z práce a vypadala zamyšleně. Dokonce se ani po příchodu nehrnula ke svému chlupáčkovi, ale jen si tak sedla na pohovku a dívala se do dálky. Béďovi to přišlo divné. Jakto, že mě nehladíš, na co myslíš? A s těmito myšlenkami se na ni chvíli díval. Když už to trvalo nějakou dobu, zvedl se Béďa z křesílka a vydal se k ní. Vyskočil na pohovku a začal se o ni otírat a automaticky zapnul svůj motůrek.

„Ty moje zlatíčko, tak to vidíš, budeme se spolu muset vydat na cestu. Vím, že to pro tebe bude těžké, ale nedá se nic dělat. Já musím na nějakou dobu odjet a samotného tě tu nechat nemůžu. Ale neboj se, pojedeme k mámě a tam budeš mít spoustu kočičích kamarádů,“ řekla a přitom ho hladila po lesklé a hebké srsti. On sice ničemu z toho nerozuměl, ale podle jejího chování a tónu hlasu mu bylo jasné, že nastanou změny, ale jestli to budou změny k lepšímu nebo naopak, to teď nedokázal odhadnout. Místo toho se jí pěkně uvelebil na klíně a užíval si jejího příjemného hlazení. To bys mohla dělat pořád, říkal si, když opět pomalu usínal.

Další kapitoly naleznete v eBooku: Ze života kocourka Bédi 1.

Táňa Zahálková

Radost znamená, že člověka nic netrápí, je spokojený a zdravý duševně i fyzicky. A právě k tomu, abyste se takto cítili, slouží naše stránky. S námi budete mít ze života radost ! Náš příběh si můžete přečíst zde

Komentáře