Můj příběh

Můj příběh - Stáňa Zahálková

Do mých 55 let bylo podle mě všechno v pohodě. Žili jsme s manželem a dětmi v domě v přírodě. To, že jsme topili dřevem a sekali velké plochy luk, nám připadalo jako dobrodružství, splněný sen. Podnikání nám fungovalo.

Jenže pak můj manžel zemřel. Syn se odstěhoval a já s dcerou jsme zůstaly samy ve velkém domě se spoustou povinností. Stále jsme to braly tak, že to tak je, ani nás nenapadlo, že bychom mohly něco změnit.

Ještě několik let jsme se o všechno staraly. V létě udržovaly a sekaly rozsáhlou zahradu, skládaly tuny dříví a dřevěných briket na topení. V zimě sněhovou frézou odklízely těžký sníh, abychom se dostaly k silnici a mohly dojet na nákup.

Ale najednou se začalo všechno ještě víc komplikovat. Začala být suchá léta a v naší studni ubývala voda. Začaly praskat vodovodní trubky. A dvacet let staré stroje a zařízení začaly odcházet a vyžadovat větší údržbu.

Už to nebylo to ideální bydlení téměř na samotě v nádherné přírodě.
Měly jsme strach, co bude dál. Každou noc jsem usínala s hrůzou, že zase uslyším syčení vody z prasklé trubky. Jen oprava by nestačila a na celou rekonstrukci vody jsme neměly peníze. Čekaly jsme na každý déšť, aby studna natáhla vodu. Neměly jsme vodovod.

Ten poslední podzim byl pro nás dvě psychicky velmi náročný. Byly jsme nešťastné a nevěděly jsme, co dělat. Přepadal nás strach z budoucnosti, bezradnost, že to nikdy neskončí. Že s tím nemůžeme nic dělat.

Na celou rekonstrukci domu jsme neměly peníze, ale ani to by nevyřešilo náš problém. Samy v zimě odříznuté od světa, v suchém období i bez vody. Těžká práce s topením na dříví, odklízení sněhu. A co kdyby některá z nás onemocněla. Druhá by se sama o všechno nemohla postarat.

A v lednu nás obě synchronně napadlo. A nešlo by to i jinak?

A najednou přišel revoluční nápad – prodat dům a přestěhovat se do menšího. Do té doby nepředstavitelná věc, opustit toto místo, které jsme milovaly.

Rozhodly jsme se. Jdeme do toho. Nevěděly jsme, co to bude obnášet, ale touha po pohodlném a bezpečném bydlení byla obrovská.

A cesta to opravdu nebyla lehká. Oslovily jsme realitního makléře a celá akce se rozjela. Ještě ale nebylo vyhráno. I když se kupec na náš dům našel rychle a stejně rychle nám byl nabídnutý nový dům.

Prodejce nového domu najednou stáhnul nabídku, že dům neprodá. Nakonec ale vyhodnotil, že když už se o dům nebude muset starat, bude to pro něj výhodnější. Tak nový dům jsme měly.

Ale objevila se další překážka. K našemu původnímu domu vedla soukromá cesta a to byl pro banky problém. Kupující našeho domu neměl jistotu, jestli dostane úvěr.

Byly to zase okamžiky strachu, jestli se vlastně z původního domu dostaneme.

Ale po tři čtvrtě roce jsme měly nový menší dům. Sice nás ještě čekala rekonstrukce, ale díky schopnému realitnímu makléři jsme na ni měly peníze.

Jedno rozhodnutí nám změnilo život. Teď máme krásný menší dům se zahradou uprostřed obce, obchod a autobus u domu. Vlak nedaleko, do města dva kilometry. V okolí také nádherná příroda, kam můžeme chodit na procházky.

Vyplatilo se přijmout, že změna je nutná. A to jsem ještě před několika měsíci nesnášela změny. To nikdy, mám ráda svůj klid. A dnes – změny vítám. Dokážu si vytvářet změny, které mě baví, a tím pádem jsem ve svém životě spokojená.
Každé ráno pociťuje vděčnost, že jsem vytrvala a změnu uskutečnila.

Možná prožíváte něco podobného a myslíte si, že to nikdy nemůže být lepší.
Tato cesta nás hodně věcí naučila. Jak čelit strachu z neznámého, jak zvládnout stres, nepříjemné situace a vnitřní pocity, ale výsledek stál za to. Svoboda a znovu nalezená radost ze života.

Měla jsem obrovskou výhodu. Nebyla jsem na všechno sama Ani vy nebudete na své cestě za radostí samy. Ve dvou se to lépe táhne, jak se říká.

Naučím vás jednoduché techniky, které mi pomohly restartovat moji radost. Krok za krokem vás povedu k pozitivním změnám.

Budete vyzařovat radost a vaše okolí z vás bude nadšené.